ŠVÝCARSKÉ RADARY

Zdá se, že po dvou a půl letech ježdění po švýcarských silnicích se stávám i expertem na místní policejní radary. Už vím, kde jsou umístěny stabilní radary, kam většinou staví mobilní radary. Vím také, jaké typy tady používají. Ty co vypadají jako blinkr, či oranžová žárovka, ty co snímají červeným laserem i ty co vám sprostě blesknou do ksichtu.

Má to však jednu nevýhodu, každá zkušenost s touto hračkou je draze vykoupená někdy méně, někdy více mastnou pokutou. Ta přichází záhy za několik dnů (zpravidla do dvou týdnů) v podobě oranžové složenky. (Zajímavé, jak oranžová získává negativní nádech v mnoha oblastech života. A taková krásná barva to byla.)
Před placením pokuty není třeba žádného vysvětlování, výslechů, osob blízkých, bodů, prostě stačí jen zaplatit. Je to tak jednoduché a fungující.

Jen jednou jsem se pokoušel zpochybnit výsledky této zvláštní fotografické disciplíny. Pan Policista mne na druhé straně telefonního spojení velice rychle ujistil, že vyjímky se nepřipouštějí. (Tehdy jsem vjel do křižovatky, tu ucpala zácpa, která se uvolnila až tehdy, když svítila zelená těm druhým. Za mohutného troubení jsem křižovatku opouštěl, když mi k tomu ještě radar posvítil na cestu.) Policista mne mi suše sdělil, že vydržet to troubení by mne nic nestálo. Za průjezd křižovatku na červenou musím zaplatit. Zaplatil jsem a rád, jiná možnost zkrátka není...

Z toho vyplynuly dvě věci. Začal jsem jezdit striktně podle předpisů. Je to levnější a bezpečnější. Druhá věc je o něco smutnější. Nezbavil jsem se paranoi, že jakékoliv rychlé blesknutí či bliknutí je akce radaru. Již to došlo tak daleko, že když jsem včera zajížděl do garáže, unavená zářivka párkrát ostře zablikala. No hrklo ve mně, i když jsem byl ve vlastní garáži.