Jelikož má americká cesta zatím stále nemá jasný termín zakončení, rozhodl jsem se napsat pár amerických potřehů a podělit se o ně s Vámi.
První díl nemohu věnovat ničemu jinému než pocitům v momentální situaci, které nejsou úplně příjemné. Být na téměř druhé straně zeměkoule s tím, že nevíte, kdy se budete moci vrátit - nic moc. Samozřejmě, že moji situaci není možné porovnávat s opravdovou katastrofou, kdy jde opravdu do tuhého, nebo když už je doslova tuho...
Navíc Golden Gate Bridge, Cable Cars, Union Square, slušný hotel, skvělé restaurace to by v normálním případě nemusela být špatná vyhlídka na dalších pár dní...
Jenže něco je špatně. Nevite, kdy se budete moci vrátit. Zítra, za dva dny, za týden, nebo za 3 týdny... Už teď - po dvou týdnech - držíme rodinný separační rekord a můžu vám říci, že zatraceně vytrpěný rekord. A teď k němu musíte ještě po přidávat den po dnu a nikdo neví, kolik ještě budete muset přihodit.
Největším demotivátorem je asi ta nejistota a nemohoucnost cokoliv naplánovat a zůstávat závislým na korporátních aerolinkách...
Dalším elementem v tom mixu pocitů je uvědomění na vlastní kůži, jak moc málo můžeme, a jak jenom jeden malý pestro barevný čmoudík může změnit plány... A to je nic proti opravdovým neštěstím...
Finální pocitem je, že vás to prostě ..., že jste tady skejsli...
Takže co zítra... Golden Gate Park? Castro? Nebo prostě jenom kafíčko na pláži ;o) No snad to tady přežijeme.
Mějte se a brzy čau
Read more...