Ahoj mami...

Včera by Ti bylo 60 let a mě naše domácí včerejší večerní rozjímání u svíčky a vína (ty by sis taky skleničku dala) inspirovalo k malé vzpomínce.

Moc nám totiž stále chybíš a je tu po Tobě šíleně prázdno. Víme, že je to realita, nezměnitelný fakt, ale smiřovat se nám s ním nechce a nejde.

Ve své hlavě jsem si promítal spoustu záběrů, které jsme spolu zažili. Mají různou "ostrost". Některé jsou ostré tak, jako by se staly včera, některé svoji ostrost ztrácejí. Nicméně to důležité: pocity, vůně a emoce zůstávají nezměněny a nerozostřeny.

Vzpomínám na atmosféru a pohodu dětství. Byt na Skalce a Tvoji neuvěřitelnou všudypřítomnost v něm a ve všech předmětech, které tam byly a možná ještě jsou.

Vzpomínám na Tvé příchody z práce, na cinknutí tašek o dlažbu v předsíni a očekávání, jaká překvapení přinesla.

Vzpomínám na náš společný čundr v Českém Ráji, kdy nás třetí den vytopil déšť tak, že jsme to museli vzdát.

Vzpomínám na naše dovolené v NDR, na pláže Baltu. Zde se mi vybavuje jedna fotografie, kdy nás oblékáš v klasické "baltské budce".

Vzpomínám, kdy jsme na chatě na "Hopánku" čekali, až za námi dorazíte na víkend. A ten nepopsatelný pocit štěstí, když se objevil modrý trabant s černou haubnou.

Vzpomínám na Tvůj neuvěřitelný tah na branku, díky kterým si dotahovala všechny projekty, rekonstrukce či jiné dílčí přestavby.

Vzpomínám na stovky dalších momentů, ale tyhle na mne vypadly jako první...

Vzpomínám a je mi hrozně smutno a nevím co s tím...

Představujeme si Tě, jak si tu s námi na naší misi ve Švýcarsku a společně obdivujeme krásy téhle země. Hlavně hory, které si tolik milovala.

Mrzí mne, kolik jsme si toho nestihli říct, protože jsme to prostě nestihli...

Je nám smutno i z toho, že si nemohla zažít roli babičky a naše holky si nemohou pohrát se svojí babičkou. Liduška si nemůže popovídat s babičkou, po které zdědila její krásné jméno.

Lulíčku dohlížej na nás a ochraňuj nás. Stále na Tebe myslíme.